Rod  Musilů  a  Makovských

 

 

Rody  Musilů a Makovských  pocházejí z Vysočiny. Z Německého (dnes Sněžné) z Borové, z Telecího, z Pusté Rybné. Nejstarší záznamy, které dosud známe, sahají do druhé poloviny 18. století. Naše historie začíná ve vesničkách Borová a Telecí.

 

Telecí

 

Telecí se nachází poblíž královského věnného města Poličky, na východním okraji Českomoravské vrchoviny. V okolní lesnaté pahorkatině vznikaly i první osady dřevorubců, později i zemědělců a horníků těžících rudu.

 

Pohled na Telecí v roce 2005

 

 

Vznik původní osady Teleczie spadá patrně do století třináctého. Prvními osadníky mohli být již výše zmínění horníci dobývající železnou rudu (byly zde hutě „železné a skelné“) nebo lidé, kteří střežili pohraniční zemské stezky. Jedna taková stezka vedla přes blízký Lucký vrch a sloužila obchodníkům, kteří tudy vozili zboží a v době válek ji používala také vojska.

 

Pohled na Telecí

 

 

Z nejstarší dochované písemnosti vyplývá, že roku 1403 byla ve vsi Teleczie již větší farnost s kostelíkem. Jednalo se o kostel zasvěcený sv. Maří Magdaleně. Stavba vznikla někdy v druhé polovině 14.století. Na jednom ze zvonů můžeme rozluštit letopočet 1478, na trámu krovu je uvedeno datum opravy kostela 1536. Kostel zaujme každého svou zvonicí, která tvoří vstup do hřbitova a je mladší než vlastní kostelík. Má sice gotický charakter, ale pochází nejspíše ze století šestnáctého. Kostelíček původně sloužil zřejmě ještě nerozdělené západokřesťanské církvi. Není vyloučeno, že po husitských válkách byl užíván kněžími české církve podobojí, teprve později začal sloužit církvi římskokatolické.

 

 

 

Kostel sv. Maří Magdaleny

 

 

Obyvatel v Telecím nebylo mnoho, v roce 1552 měla osada pouhých 34 usedlostí. Počet obyvatel pomalu narůstal až do třicetileté války, která zasáhla obec významným způsobem. „Po nešťastné bitvě bělohorské trpělo město (Polička) častými návštěvami císařského a pak i švédského vojska“ píše se v kronice obce. Lidé prchali ze svých domovů jednak před válečnými hrůzami, jednak je vyháněla násilná rekatolizace. Grunty zůstaly „pusté“, polnosti neobdělané. Pouze 18 usedlostí bylo obydlených. Soupis poddaných podle víry z roku 1651 uvádí 127 osob žijících v obci. Postupem doby počet obyvatel opět narůstal. V roce 1770, kdy vznikla povinnost domy číslovat, bylo v Telecím 106 čísel.

 

Před rokem 1620 se hodně teleckých hlásilo k církvi podobojí, někteří i k Jednotě bratrské, která měla významné středisko v blízké Litomyšli. Po roce 1620 mnoho takových rodiny odcházelo, nejčastěji do Uher nebo do bezpečnějších krajů na Moravu.  Z Telecího emigrovalo v té době nejméně osm rodin.

 

Jiní zůstali a tajně setrvali ve víře předků. Rekatolizace v Telecím a jeho okolí nebyla  úspěšná. Úřední záznamy sice uváděly, že v Telecím jsou všichni katolíci, ale ve skutečnosti byla evangelická víra mezi teleckými udržovaná a předávaná z generace na generaci. Lidé četli  zakázané knihy, tajně se shromažďovali na nepřístupných místech a není vyloučeno, že je navštěvovali evangeličtí predikanti ze Saska a Pruska.

 

S dobou náboženského útlaku je spojena známá legenda o zdejší Lukásově "zpívající" lípě. Její stáří je odhadováno přes 700 let. Legenda vypráví o tajném Českém bratru, který v prostorné dutině stromu nalezl úkryt při opisování Nového zákona i zakázaných žalmů. Svítil si lojovými svíčkami, texty si prozpěvoval a při šumění rozložité koruny vznikal dojem, že zpívá lípa.

 

 

 

Lukasova lípa v roce 2005

 

 

Není tedy divu, že po vyhlášení Tolerančního patentu  císařem Josef II v roce 1781, se ihned velká část teleckých obyvatel přihlásila k nově povolené církvi reformované (helvétské víře).  Dlouholetý církevní hospodář popisuje tuto událost ve své kronice:

„…v poslední neděli Páně před adventem , tj.28.listopadu 1871 u France Šmatlána, ten čas rychtáře v Telecím č.64, beze všeho poručení (jeden druhému dal věděti) o pěti hodinách večer za dvě hodiny v naší obci telecké 92 familií k náboženství reformírovanému se přiznalo, římské opustilo, a v těch 92 familiích počet duší se jest vynacházel přes 500 duší. Tehdáž byla plna radosti ústa naše…A my v naší obci od toho dne více do katolických kostelů jsme nechodili, nýbrž v Telecím ve třech domích shromáždění jsme tu zimu první drželi …než dům modlitební vystaven byl.“

 

Modlitebnu si telečtí postavil již za dva roky, v roce 1783. Byla postavena velmi rychle. V červenci začali vozit kamení a v říjnu toho roku byla modlitena pod střechou a byla vysvěcena. K rychlosti, s jakou postupovaly stavební práce, se váže příběh, že na poli, kde se mělo stavět,  ještě stál len. Avšak ženy se seběhly, len ve chvilce vytrhaly a stavba začala. Veškeré peníze a práci věnovali členové sboru z Telecího a přilehlých obcí. Stavba však nebyla kvalitní, zdivo i přes opakované opravy vlhlo.

 

 

Evangelická modlitebna v Telecím

 

 

Telecí patřilo k panství hradu Svojanov, po založení Poličky bylo v područí města Poličky. Až do poloviny 19.století bylo město Polička hlavní vrchností Telecího. To znamenalo, že veškerá půda, na které telečtí hospodařili, patřila vrchnosti. Ta ji jednotlivým rolníkům pronajímala. Pronájem byl dočasný, později dědičný. Za to měli poddaní k vrchnosti povinnosti. Byl to stálý roční plat, který se odváděl dvakrát ročně, na sv. Jiří na jaře a na sv. Havla na podzim, dále naturální dávky a robota. Robota se týkala hlavně práce v lese, v lomech , úprava cest apod. Jak moc museli obyvatelé robotovat, se během doby měnilo. V roce 1777 např. vykonávalo robotu s párem koní 10 sedláků a s jedním koněm 11 sedláků 3 dny v týdnu, ruční robotu 2,5 dne v týdnu 12 osob, ruční robotu 26 dní v roce 26 chalupníků a ruční robotu 60 dní v roce dalších 60 usedlíků a všichni podruzi. Později, koncem 18.století vznikla možnost robotu přeměnit na peněžní plat podle výměry pozemků. Panské dvory byly pomalu rušeny a rozděleny na drobné selské usedlosti. Robota a i ostatní dávky nebyly vázány na jednotlivé osoby, ale na usedlosti..

 

Kraj to byl spíše chudý, půda kamenitá, nepříliš úrodná. Pěstovaly se především brambory, obilí a len. Len se uchovával v pazdernách. Usušený len se třel, česal a spřádal a odpad – pazdeří se používal k tepelné izolaci příbytků. V některých chalupách se objevil tkalcovský stav (verštat), na kterém lněnou přízi zpracovávali na  hrubé plátno. Většina zemědělských prací se po celá staletí prováděla ručně. Ručně se selo, sázely  a vybíraly brambory, okopávala řepa, obilí se sekalo, vázalo a mlátilo, i len se plel a trhal  ručně.

 

 

 

Jan Roušar

 

Nejstarší dosud zjištěné údaje o našich předcích žijících v Telecím pocházejí ze druhé poloviny osmnáctého století. V chalupě č. 34 zde žil Jan Roušar se ženou Annou rozenou Čermákovou z Kobyl č.4. Manželé měli nejméně čtyři děti. Syny Josefa, France a Jana a dceru Annu.

 

Zřejmě nejstarší syn byl Josef, který se narodil roku 1795 a byl učitelským pomocníkem v Telecím. Roku 1819 mu otec Jan koupil od France Royera usedlost v Telecím č.18. Tak se Josef stal ¼ sedlákem a o rok později ( v roce 1820) se oženil s Alžbětou, která zřejmě pocházela z Borové. Spolu měli 9 dětí: Jozefa, Annu, Jozefu, France, Terezii, Františku, Antonína a Antonínu. Roku 1840 předal usedlost svému synovi Josefovi.

 

František (Franc)se narodil v roce 1823 a v necelých 19 letech  si roku 1842 vzal za ženu teprve 16 a půl roků starou Annu Dvořákovou, se kterou dál hospodařili na usedlosti č.34.

 

Další syn Jan je uváděn jako rolník v Telecím č. 94 (nebo to byla chybně zapsaná usedlost Roušarů č. 34?).

 

Dcera Anna se později  provdala za Pavla Makovského z Borové č.32, půlsedláka panství Poličského. Odstěhovala se do Borové a jejími osudy pokračuje historie našich přímých předků dál v rodě Makovských.

 

 

 

 

ROD  MAKOVSKÝCH

 

Pavel Makovský (1783)

 

Nejstarší známý předek z rodu Makovských (tehdy se psali Makowsky) Pavel se narodil koncem osmnáctého století v Borové.

 

Začátkem 19.století si tento Pavel Makovský,sedlák z Borové č. 69 bere za ženu Františku Jankovou z Pusté Rybné č.31. O rodině Jankových zatím nevíme nic. Nalezli jsme jen údaje o mlynáři Janu Jankovi a jeho manželce Anně, kteří žili v Pusté Rybné v letech 1823-1900. Že by Františka byla ze mlýna? Kdo ví.

 

Pavel a Františka měli 7 dětí. Nejstarší syn Pavel (pokračovatel naší větve rodu) se narodil roku 1809, po něm následovaly vždy po dvou letech dcery Františka a Josefa, roku 1816 se narodil druhý syn  Johann a po něm další tři dcery, Katharina (1819), Paulina (1822) a Anna (1826).

 

 

Pavel Makovský (1809-1880)

 

Pavel se ženil mlád, bylo mu teprve 18 let, když si vzal za ženu již zmíněnou Annu Roušarovou z Telecího č.34.  Manželé Makovských žili na gruntu v Borové č.32, Pavel byl ½ sedlákem (to znamená, že měl ½ lánu). Makovským se hned roku 1828 narodila dcera  Anna a o rok později roku 1829 syn František (tehdy nazývaný Franc). Kolik měli dalších dětí po Františkovi nevíme, ale třináct let po prvorozené Anně se narodila další dcera Terezie.

 

Neobvyklé na této rodině je to, že rodinná historie pokračuje oběma dcerami. Jednak přes rod Musilů a Kroulíků a jednak přes rod Hartmanů a Myšků. Příběhy se spojují až ve dvacátém století sňatkem mé babičky Kroulíkové s dědečkem Myškou.

 

Někdy  mezi lety 1841 a 1861 (pravděpodobně už před rokem 1849, neboť dcera Anna se vdávala někde jinde, ne v Borové)  přesídlila rodina do rodné vsi manželky Pavla Makovského Anny roz. Roušarové, do Telecího.

 

V Telecím č. 106 zřejmě žila rodina Kadleců. Kolem roku 1800 se jim narodili synové František a Antonín. Antonín se stal farářem v Prosetíně a František zůstal hospodařit na gruntě.

 

V Telecím v usedlosti č.106 hospodařil František Kadlec se ženou Terezií. Kadlecovi byli zřejmě příbuzní Makovských. Je možné, že Terezie Kadlecová byla rozená Roušarová, sestra Anny Roušarové provdané Makovské. Kadlecovi byli za kmotry oběma jejich dcerám a později i vnučkám Anně a Terezii. Někdy mezi roky 1841 a 1858 František zemřel a vdova po něm zřejmě grunt prodala rodině Makovských.

 

Usedlosti č.106 se říkalo krčma a pod tímto názvem je známá do dnešních dnů. Zároveň se o usedlosti hovoří jako o rychtě. V době, kdy se Makovských na grunt přestěhovali, již jako rychta nesloužila. Rychtou v té době byl podle ústního podání místních obyvatel dnes již zaniklý dům č.1, který stával v blízkosti gruntu.

 

Rychtář, který spravoval obec a dohlížel, aby byly správně odváděny dávky a plněny robotní povinnosti,  byl jmenován vrchností. V polovině století byla robota zrušena a úřad rychtáře zanikl. Od roku 1850 obec řídil volený starosta. Mezi starosty Telecího se v následujících desetiletích objevují jména našich předků: Jan Musil z č.168, Hynek Hartman z č.34 a v letech 1887-9 také Václav Musil z č.106.

 

 

Grunt v Telecím č.106  - bílé stavení uprostřed obrázku

 

 

Grunt č.106 je významný z hlediska stavebního. Není roubený, jako některé dosud zachované původní usedlosti v obci, je kamenný a je unikátní průjezdnou síní. Průjezdní síň není v lidovém stavitelství obvyklá, lze ji nalézt u některých usedlostí spojených s výkonem rychtářství a provozem krčmy. Pochází pravděpodobně z druhé poloviny osmnáctého století.

 

 

Grunt v Telecím č.106  v roce 2005

 

 

Grunt v Telecím č.106 leží pár kroků od malebného katolického kostelíka se hřbitovem, vedle je malý rybníček. Strom zasazený kdysi před stavením  zmohutněl a připomíná, jak dávno zde naši předkové žili. Sice pár kroků od katolického kostela, vyznáním však evangelíci. Jejich hrobka leží na evangelickém hřbitově.

 

Dcera Anna Makovská (1828) se roku 1849 provdala za  Ignáce (Hynka) Hartmana, mlynáře ve Svratce č.80. Tím se dostáváme do historie rodu Hartmanů.

 

O třináct let mladší dcera Terezie (1841-1902) se provdala za Václava Musila z Německého (dnes Sněžné) – viz dále rod Musilů.

 

Manželé Makovských žili v Telecím  do konce svého života. Pavel Makovský je pohřben na evangelickém hřbitově v hrobce rodiny Musilů.

 

 

ROD  MUSILŮ

 

Musilovi pocházejí z Německého č.69. Obchodník Jan Musil si tam začátkem 19. století bere za ženu Annu Staňkovou, dceru  Jana a Josefy Staňkových. Kolik dětí měli, nevíme, ale roku 1839 se jim narodil syn Václav Josef.

 

 

Václav Josef Musil (1839-1895)

 

Václav Josef si roku 1860 vzal za ženu Terezii Makovskou (1841) narozenou v  Borové č.32 a přistěhoval se k Terezii na grunt v Telecím č.106.

 

Václav a Terezie spolu měli nejméně tři děti: Terezii  a po třinácti letech ještě Annu a Václava.

 

Podle sdělení místní pamětnice paní Vojtíškové usedlost částečně vyhořela a Václav ji znovu postavil. To dokládá letopočet 1861 na štítu stodoly. Původní rychta - krčma zřejmě požárem zasažena nebyla. Grunt byl veliký, jak je vidět z dobové fotografie výše, a patřily k němu rozlehlé pozemky.  Na své velikosti neztratil nic dodnes.

 

Musilovým se vedlo dobře. Václav byl vážený a aktivní občan. Podílel se na založení  sboru dobrovolných hasičů v roce 1886. Největším iniciátorem byl tehdejši starosta obce Hynek Hartman, mimochodem také náš předek.  Obec zakoupila ruční kolovou stříkačku, bylo zbudováno cvičební leziště a velitel poličského sboru v krátké době vycvičil telečský sbor tak, že mohl veřejně vystoupit.  Lezci se uchopili žebříků…stříkačníci zmocnili se stříkačky…než minuly čtyři minuty již mocný proud ničil dravý živel“  popisuje cvičení poličský časopis.  Prvním starostou sboru hasičů se stal Hynek Hartman, Václav byl členem sboru. V letech 1888 – 1891 zastával funkci starosty sboru hasičů také Václav.

 

 

Sbor dobrovolných hasičů v Telecím v roce 1911

 

 

V letech 1887 – 1889 byl Václav zvolen starostou obce. Zároveň byl kurátorem (laickým představitelem) církve evangelické. Evangelický kostel se v té době opět opravoval (roku 1890) a byla přistavěna věž. Patrně při této příležitosti  věnoval Václav do kostela stůl páně.

 

 

 

Stůl páně v enagelickém kostele v Telecím

 

 

 

 

Evangelický kostel v Telecím

 

Zajímavé je, že v letech 1822 – 1874 zde působil jako šestý telecký farář Václav Karafiát, bratranec dědy Jana Karafiáta, známého spisovatele Broučků. Sám spisovatel Jan Karafiát , který působil také jako farář, svého strýce (churavějícího na nohy) v Telecím po nějakou dobu zastupoval. V roce 1873 byl za svědka na svatbě  bratra mé brababičky Hynka Hartmana a Josefy Dvořákové.

 

Dcera  Terezie  se v roce 1882 provdala za rolníka Jana Kroulíka  z Hrušové. Dále tedy  pokračuje naše historie rodem Kroulíků.

 

Anna (1874 – 1952) si vzala za muže Josefa Peška, řídícího učitele v Pardubicích. Měli spolu 3 děti.

 

Syna Václava (1875-1935) dali na studia a stal se notářem. Oženil s Albínou Krbcovou, se kterou  žili v Lounech. Pokud vím, žádné děti neměli.

 

Je možné, že Musilovi měli ještě mladší dceru Marii,  kterou posílá matka Terezie Musilová ke své dceři Terezii provdané Kroulíkové do Hrušové, aby se chodila učit ke kuchařce do Vysokého Mýta, jak o tom píše v dopise:

 

Draha Terinko.

Velika starost me napadá když pomislim co před sebou mam. Ustanovili sme se tedy na tom, že Manče na nějakej čas pude k vam a od vas do Mejta chodit bude, tedy Tebe draha Terinko za to srdečně prosim vem Ji sobě na starost a nenechavej Ji nikde na noc, nebo jest svět zlej, zvlaště jak sme si řekly že bůde chodit k tej kuchařce, z toho mi největší strach napadá vtakovym domě sou lidi všelijaky, viš to draha Terinko že bich bila neštastna od Tatínka po cely muj věk. Ještě jednou Tebe draha Terinko prosim, at se naučí Maryjanka jen co jest nejvic potřeba a raději spiš přijde domů.

Spoleham se na Tebe že mě brzy o tom spravu daš.

Sdělte nam jak ste hodně uživaly Posviceni billi tam Vaclav a co děla.

Pozdravujeme vás všecky srdečně

A zustavam

Vaše upřimna

Matka Terezie

 

 

Dopis Terezie Musilové z Telecího své dceři Terezii provdané Kroulíkové v Hrušové

 

 

Václav Musil zemřel v roce 1895, jeho žena Terezie v roce 1902. Pochováni jsou v rodinné hrobce na teleckém evangelickém hřbitově.

Farář z Telecího udává rok úmrtí Václava Musila 1922.

 

 

Na začátek Rodu Musilů a Makovských

 

  Home     Rodokmen      Historie:  Myškovi    Kroulíkovi     Musilovi a Makovských    Hartmanovi    Bayerovi    Patzovi                                     Hroby