Rod  Bayerů

 

Příjmení Bayer je čistě německé, odvozené od slova Bayern (Bavorsko). Přeložit jej lze jako Bavor, Bavorák, Bavořan. Neznamená to však, že by naši prapředci museli být s určitostí Němci. Příjmení Bayer mohl získat také někdo, kdo měl k Bavorsku nějaký vztah. Měl třeba z Bavorska manželku nebo tam byl na zkušené (na vandru). V dnešní době žije u nás asi 1550 osob s tímto příjmením.

 

Jaký je původ našich Bayerů zatím nevíme. V současnosti známe jejich historii od konce

osmnáctého století, kdy v Třebověticích u Hořic žil Václav Bayer se ženou Annou. Anna byla rozená Pácaltová ze Zvičiny.

 

 

Rodina Pácaltů

 

Ve druhé polovině osmnáctého století žila ve vesničce Zvičina položené na úbočí stejnojmenného kopce rodina domkaře Adama Pácalta. V této rodině vyrůstala mezi jinými i dcera Anna, která se později provdala za Václava Bayera z Třebovětic.

 

Zvičina leží v Podkrkonoší severozápadně od Hořic. Dnes obývaná převážně chalupáři. Možná proto se zde dochovaly původní chaloupky. Ve které bydleli naši předci nevíme, třeba to byla tato:

 

Chalupa ve Zvičině

 

 

Potomci Pácaltů zřejmě žili ve Zvičině nejméně dalších sto let, neboť koncem 19.století, přesně v roce 1891, Josef Machek – Patcelt postavil na vrchu Zvičině, odkud je krásný rozhled do kraje, hostinec. Tento hostinec později odkoupil klub turistů a přestavěl jej na turistickou chatu.

 

Patceltův hostinec na Zvičině r.1891

 

 

 

 Třebovětice

 

Třebovětice najdeme nedaleko Hořic, asi 7 km jihovýchodním směrem.  Ves se táhne podél potůčku, který ústí pod vsí do říčky Bystřice. Není zde škola ani kostel. Obec patřila k farnosti Hněvčevské, do školy chodili děti do blízké leč menší Cerekvice.

 

Od nepaměti zde stávala tvrz  "od kamene a vápna vystavěná u níž pokojů a také komor k bejtu a všelijakému pohodlí s potřebou".  Na tvrzi se vystřídalo několik majitelů, mezi posledními byl pravděpodobně i rod pánů ze Smiřic a Albrecht Waldstein. Po 30-leté válce tvrz zpustla.

 

Poté Třebovětice koupil Václav Záruba z Hustiřan a připojil je k panství Cerekvickému (Cerekvici nad Bystřicí). Patrně od této doby náleží Třebovětice k Cerekvici.

 

V druhé polovině osmnáctého století žilo v obci Trzebowietitz 7 měšťanů a sedláků a 63 domkařů a zahradníků.  O sto let později, kolem roku 1850, měla obec 31 domů. Ve druhé polovině devatenáctého století ves vzkvétala. V roce 1870 zde bylo již  85 domů a žilo zde asi 730 obyvatel. Na západním konci vsi u rybníka „Natuzní“ stál mlýn a byl zde cukrovar (Třebovětický cukrovar). Dva menší rybníčky, které byly ještě v osmnáctém století uprostřed obce, byly vysušeny a místa zastavěna. Podobný osud stihl i rybník „Rolanec“ jižně pod vsí. Již kolem roku 1800 byl vysušen a přeměněn v úrodné louky.

 

Na návsi dodnes stojí dřevěná zvonička, ze které doby pochází, jsme nezjistili. Na rozcestí údajně stojí socha sv. Josefa z roku 1712 ve stylu baroka, měla by tudíž pamatovat dobu, kdy zde žili naši předkové. Našli jsme pouze kříž…

 

Vedle dřevěné zvoničky stojí čtyři kamenné kříže. K jednomu z křížů se traduje pověst o dvojnásobné vraždě novomanželů odmítnutým milencem. Výstřely poplašily koně a v nastalém zmatku pod převrácenými vozy zahynulo pět dalších osob. Na dalším smírčím kříži je reliéf řeckého kříže. Kříže jsou svezeny z okolí.

 

Již zmíněný Václav Bayer se ženou Annou žili v Třebověticích č.3. Václav byl mistrem stolařským. V roce 1795 se jim narodil syn Jan (Johan).

 

V dnešní době již chalupa č. 3 neexistuje. Víme o ní jen to, že v ní byl v pozdější době hostinec.

 

 

Jan Bayer

 

Jan  se roku 1823 oženil v Dolním Slivně u Mělníka s Alžbětou Patzovou. Nabízí se otázka, proč v Dolním Slivně? Alžběta v té době žila v blízké Kropáčově Vrutici a ženich Johan? Byl zde jako tovaryš na zkušené? Není to vyloučeno, ale s jistotou to nevíme.

 

Jako měšťan a mistr truhlářský žil potom Jan s Alžbětou Třebověticích č. 9.  A právě před tímto domem stojí zmíněná dřevěná zvonička a smírčí kříže.

 

 

Třebovětice č.9 v roce 2006

 

Manželé měli spolu 5 dětí, Emanuela, Josefa, Františka, Antonína a Kateřinu.

 

Nejstarší syn Emanuel si vzal za ženu Rosu. Rosa byla pravděpodobně rozená Bathová nebo Batková. Kde tato rodina žila, zatím nevíme. Není vyloučeno, že zůstali v Třebověticích. Měli celkem deset dětí:

Dcera Anna zůstala svobodná a byla ředitelkou měšťanské školy v Turnově. Synové se narodili pouze dva. Jan se stal zahradníkem v Pardubičkách a Emanuel zemřel svobodný. Další dcery následovaly pravděpodobně v tomto pořadí: Vojtěška provdaná Kreihanzlová (pravděpodobně žila v Rodanu u W.), Emilie provdaná Beránková, Růžena provdaná Válková, Marie provdaná Junková (žila v Jihlavě), Alžběta provdaná Fílová a nakonec Stáza a Berta. Dcery většinou žily neznámo kde, není vyloučeno, že v cizině (nejspíše Emilie a Růžena)

 

Druhý syn Jana a Alžběty, Josef, se narodil 18.11.1832. Oženil s Josefínou Mittehnber nebo Mitthuber-existuje pouze špatně čitelná podoba jména (2.2.1833 – 6.7.1923). Tato rodina již pravděpodobně nežila v Čechách, podle příjmení Josefína nemusela být češka. Která země jim byla domovem však nevíme. Josef s Josefínou měli sedm dětí:

Julie a Vilém zemřeli svobodní.  Karel byl inženýrem, za ženu si vzal Paulu Hausmann, se kterou měl tři dcery: Pavlu provdanou Fuhrmanck, Mimi provdanou Böhm a Evu provdanou  Schölhammer. Pavla, August a Josef zřejmě zemřeli jako děti.

 

Další syn Jana a Alžběty, František, žil v Železnici u Jičína. Zemřel svobodný.

 

Roku 1839 se narodil Antonín, kterým pokračuje naše větev rodu.

 

Jedinou dcerou Jana a Alžběty byla Kateřina, která však zemřela svobodná.

 

 

 

Antonín Bayer (1839-1891)

 

Antonín (Anton de Padua) vyrůstal v Třebověticích, později studoval na nižší reálce v Praze. Nižší reálka měla v té době tři třídy a dávala vzdělání především budoucím obchodníkům, živnostníkům a kupcům.

 

Po ukončení reálky chtěl pracovat na tehdy zřízeném katastrálním úřadě pro Uhry. Získal příslib na přijetí na místo adjunkta zeměměřičů. V době, kdy očekával, že bude na toto místo povolán, pracoval ve službách katastrálního inspektorátu v Hradci Králové, odkud však byl v důsledku všeobecných redukcí pracovníků katastrálního inspektorátu propuštěn. Vzhledem k událostem roku 1859 (politické rozbroje mezi jednotlivými změmi habsburské říše a konec tzv. Bachova absolutismu, kdy po letech prosperity a rovoje dochází k zadlužení země a následným omezením ve státních úřadech) však z  práce na katastrálním úřadu pro Uhry sešlo.

 

Po té Antonín získal prozatímní místo přísežného zapisovatele u okresního soudu v Jičíně. Dále zastával různá úřednická místa v Jičíně, usiloval o místa v Hořicích a v Novém Bydžově, ale pokud je známo zůstal v Jičíně.

 

Oženil se téměř ve třiceti letech, v roce 1869, v Chlumci nad Cidlinou. Za ženu si vzal Vilemínu Krobshoferovou. Rodiče Vilemíny byli v té době již po smrti. V Chlumci nad Cidlinou žil strýc Vilemíny, Emanuel, se svou rodinou. Zřejmě proto se svatba konala právě zde.

 

Antonín s Vilemínou bydleli v Jičíně v nájmu na Vladickém předměstí č.97. Antonín dál pracoval na okresních úřadech v Jičíně, později jako tajemník okresního zastupitelství Jičínského. Byl veřejně činný, v místním tisku (Krakonoš roku 1940) se o něm psalo jako „o zasloužilém národním, hospodářském a osvětovém pracovníkovi jičínského okresu a zvláště v Sokole, jehož byl čestným členem“.

 

 

Jičín - Valdické předměstí č.97 v r.1930

 

Jičín - Valdické předměstí č.97 v r.2006

 

 

Na Valdickém předměstí č.97 se jim narodily všechny děti. Hned v roce 1870 se narodil syn Otakar, ale ten bohužel po 16 dnech zemřel. Rok na to se narodil druhý syn, opět pojmenovaný Otakar. A tímto Otakarem pokračuje náš rod. Po čtyřech letech (v roce 1875) přišel na svět další syn Emil a dva roky na to se narodila jediná dcera Helena. Ani s touto dceruškou se rodiče netěšili dlouho, ve stáří 2 ¼ roku jim zemřela. Po dalších pěti letech, v roce1882 přišel na svět poslední syn August.

 

V domě č.97 bydlela rodina až do roku 1884. V roce 1884 koupili Antonín a Vilemína dům se zahradou na Valdickém předměstí v Lipové ulici č.125.

 

 

Jičín - Valdické předměstí č.125 v r.1939

 

Jičín - Valdické předměstí č.125 v r.2006

 

Dům nebyl zcela nový, předcházející majitel jej vlastnil již nejméně jedenáct let. Byl postaven nejspíš v polovině 19. století, kdy se Valdické předměstí hodně rozrůstalo.

 

Ulicí vedla lipová alej z Jičína do Valdic. Čtyřřadé stromořadí dlouhé asi 1700m s 1140 lipami bylo vysázeno za Valdštejna. Stromy byly v průběhu staletí vyměněny, dnes je jich méně, ale alej existuje dodnes.

 

 

Lipová alej z Jičína do Valdic v r.2006

 

Lipová ulice byla později přejmenována po řediteli jičínského gymnázia na Lepařovu. Toto jméno jí ale nezůstalo, od doby komunistů se jmenuje Revoluční.

 

Rodiče dali všem svým dětem dobrého vzdělaní. Všichni tři synové studovali vyšší gymnásium v Jičíně a později pokračovali dál na universitě.

 

V domě v Lipové ulici ale společně dlouho spokojeně nežili. V roce 1891 zemřel po dlouhé nemoci otec rodiny Antonín (choroba jater). Bylo mu 51 let. Otakar v té době již studoval práva, Emilovi bylo 16 a studoval na gymnásiu a nejmladšímu Augustovi bylo teprve 9 let.

 

Jeho žena Vilemína jej přežila o řadu let. Zemřela až v 75 letech v roce 1915.

 

Vilemína Bayerová r.1899 na svatbě syna Otakara

 

 

Do konce svého života bydlela ve zmíněném domě v Lipové ulici č.125. Je velice pravděpodobné, že v tomto domě žily dříve nebo později i její neprovdané sestry Antonie a Pavla Krobshoferovy a její neteř Julie Režná, (dcera další sestry Františky, která se provdala za Jana Režného). Julie se neprovdala a živila se jako učitelka francouzštiny.

 

Rodinný dům zdědili společně včichni tři bratři Bayerovi. Jednu polovinu domu zdědili po otci v roce 1891, druhou polovinu domu zdědili po matce v roce 1915. Společně vlastnili dům až do roku 1946, kdy Otakar prodal svoji třetinu domu a zahrady Miroslavu Bayerovi, synovi Emila za 18 000 Kč. V roce 1948 zdědila třetinu po Augustovi jeho žena Evženie a krátce po té zdědil třetinu po Emilovi jeho druhý syn Zdeněk. O dalších osudech domu zatím nevíme, jisté je jen to, že jej Bayerovi již nevlastní.

 

 

Syn Emil  po studiu na jičínském gymnáziu, kde maturoval roku 1894 s vyznamenáním, pokračoval na filosofické fakultě pražské české univerzity. Studoval přírodní vědy, zvláště zoologii a od druhého ročníku začal samostatně vědecky pracovat v ústavu prof. Vejvodského.

 

Po absolvování unversity působil nejprve 2 roky jako supl. profesor na reálkách v Praze – zřejmě v Ječné ulici (podle policejních přihlášek bydlel od 30.10.1898 v č.13, což je na rohu Lazarské a Vodičkovy ulice) a později na Malé Straně (od 25.3.1901 bydlel v č.236 což by mělo být v Nerudově ulici č.41). Roku 1901 byl jmenován profesorem II.českého gymnasia v Brně. A tak Emil přesídlil do Brna.

 

V Brně vynikl jako pedagog, ale také se brzy aktivně zapojil do kulturního i vědeckého života. Jako přední oranizátor a jednatel se zúčastnil akcí pro zřízení moravského Národního divadla. Na poli odborném pracoval v Zemském muzeu v Brně, v letech 1904-1918 byl ředitelem jeho zoologického oddělení. V té době stál v čele všech vznikajících přírodovědeckých podniků v Brně (Komise pro přírodovědecké prozkoumání Moravy,  Přírodovědecký klub v Brně atd.)

 

Jeho rozsáhlá vědecká práce byla věnována především anatomii, vývoji, hydrobiologii a výzkumu pathologických vlivů živočichů na rostliny. Podnikal četné studijní cesty po zemích českých i cesty do ciziny (Německo, Rakousko, Itálie, Balkán Dánsko).

 

Roku 1910 se oženil s Marií Spirutovou. Měli spolu dva syny a dceru. Syn Miroslav (nar. 1911) si vzal za ženu za ženu Karlu Poiciovou. Druhý syn Zdeněk (nar.1915) měl ženu Antonii. Dcera Zora (nar.1921)se provdala za Slavomíra Kloce.

 

Roku 1918 byl jmenován okresním školním inspektorem v Prostějově. Za krátkou dobu svého působení si zde získal velmi dobrou pověst, jak je uvedeno v kronice základní školy v Prostějově:  vynikal mravenčí pílí a jemným taktem a vynikal též jako velký učenec, badatel a spisovatel přírodopisný“.

 

Emil Bayer

 

 

Roku 1919 byl povolán na nově zřízenou vysokou školu zemědělskou v Brně jako řádný profesor zoologie. Jedním z jeho prvních úkolů na vysoké škole bylo vybudovat zoologický ústav. S minimálními prostředky se mu podařilo vytvořit kvalitní a moderní pracoviště s dobře vybavenou odbornou knihovnou a bohatými sbírkami, do kterých věnoval své vlastní sbírky. Zároveň v této době vykonal další velké dílo. Vybudoval v Lednici na Moravě výzkumnou biologickou stanici. Stanice sloužila brněnským vysokým školám – Masarykově universitě, Vysoké škole zvěrolékařské a Vysoké škole zemědělské.

 

Na vysoké škole zemědělské působil až do roku 1946. V letech 1920-21 byl děkanem lesnické fakulty, v letech 1930-31 a 1945-46 byl dokonce rektorem školy.

 

Roku 1939 byla oceněna jeho vědecká i organizační práce – dostal čestný doktorát Masarykovy university v Brně.

 

Byl autorem řady vědeckých prací, několika knižních publikací a asi 5000 hesel v Naučném slovníku technickém a v Ottově slovníku naučném. Byl členem řady přírodovědeckých společností, akademií a komisí.  Jeho přátelé a žáci na jeho počest pojmenovali jeho jménem některé nové živočišné druhy.

 

Emil byl vždy horlivým propagátorem ochrany přírody. Pracoval na návrhu na ochranu kamzíků a jiných tvorů v Tatrách i jinde a na plánu pro zachování přírodních památek v oblasti regulace dolní Moravy. Usiloval o to, aby v naší zemi zůstalo zachováno to, co ji tvoří krásnou a svéráznou v srdci Evropy. Jeho heslem bylo: „Zachovejte tu svéráznost pro budoucnost!“

 

K jeho šedesátinám jej v brněnských novinách popisovali: „Má bílou hlavu, ale vzpřimuje ji energie a dobrota. Láska k životu muzáří z očí. Klad k vezdejším věcem tohoto světa, Masarykovské pojetí života je její aureolou.Čilý, veselý, bohatý radou a pomocí je všude tam, kde je práce a ruch. Všude tam nezištně přiloží ruku  kdílu, vždy tam najdete jeho stopu. Mladistvě a čile se pohybuje po ústavních prostorech, při práci si bručí písničku.“

 

 

 

 

Také nejmladší syn August po maturitě na státním gymnáziu v Jičíně (roku 1900) pokračoval ve studiu přírodních věd na filosofické fakultě české university v Praze. Zaměřil se především na botaniku. Promoval roku 1905.

 

Po studiích působil jako středoškolský profesor v učitelských ústavech v Jičíně a v Příbrami a na české státní reálce v Praze.

 

Před rokem 1911 se oženil s Evženií Šimkovou. Podle policejní přihlášky bydleli manželé od 11.9.1911 v Praze na Žižkově v č.1219 (dnes Kubelíkova ulice č.34).

 

Evženii se v rodině říkalo teta Ženča, vždyť to byla teta mé babičky. A August? Tomu se říkalo stýček Gustl. Manželé neměli děti. Pokud žili v Praze, moje babička Alena (Bayerová) u nich při návštěvách Prahy bydlela. Myslím, že teta Ženča ji doprovázela při hře na klavír.

 

August zřejmě učil na blízké c.k. reálce Žižkov na Sladkovského náměstí (dnes gymnázium Karla Sladkovského). Zároveň se intenzivně věnoval přírodním vědám. Vydal řadu odborných prací týkajících se morfologie a systematiky rostlin a přispíval do  přírodovědeckých časopisů českých i zahraničních.

 

Později byl August pověřen přednáškami na Vysoké školy zemědělské a na vybudování dendrologického ústavu v Brně. Manželé tedy přesídlili do Brna a tam nadále žili.

 

V Brně působil od roku 1922 jako docent dendrologie, fytopatologie a lesnické bakteriologie na lesnickém odboru Vysoké školy zemědělské. Od roku 1927 byl mimořádným a od roku 1936 řádným profesorem této školy. Roku 1922 založil již zmíněný Dendrologický ústav, kde vytvořil fundované a dobře řízené pracoviště vybavené sbírkami.

 

Podnikal četné studijní a sběratelské cesty (Tatry, Karpaty, Sicílie, Skandinávie, Francie, Anglie), byl členem řady spolků a klubů, nadále publikoval odborné práce i články pro širokou veřejnost týkající se přírody a turistiky. Vypracoval Velký ilustrovaný přírodopis všech tří říší, svazek IV, Botanika speciální, roku 1937 vychází jeho druhé doplněné vydání.

 

Zasloužil se o zřízení řady rezervací, v letech 1927-8 založil  arboretum ve Křtinách  později také arboretum v Brně.  Arboretum Křtiny funguje do dnešních dnů, roku 1995 byla založena Nadace prof. Augusta Bayera (dnes transformována v Nadační fond Prof. A. Bayera), která si klade za cíl poskytovat arboretu nadstandardní péči a zpřístupnit arboretum veřejnosti.

 

 

Arboretum Křtiny

 

Pamětní deska zakladatele arboreta
Augusta Bayera

 

 

 

 

 

Za války se zapojil se do odboje vysokoškolských pedagogů. 23. prosince 1941 byl zatčen. Byl  vězněn v Brně v Kounicových kolejích, posléze byl převezen do koncentračního tábora v Mauthausenu, kde v té době již vážně nemocen v krátké době podlehl nelidským podmínkám věznění. Zemřel 23.2.1942.

 

August Bayer byl význačnou osobou města Brna, je uveden v  Encyklopedii města Brna a na  pamětní desce v prostorách VŠZ v Brně.

 

  

 

Otakar Bayer (1871-1954)

 

Otakar, nejstarší bratr Emila a Augusta, pokračovatel naší větve rodu Bayerů,  chodil do školy v Jičíně. Nejprve do c.k. cvičné školy čtyřtřídní, poté od roku 1881 do c.k. vyššího gymnázia Jičínského.Učil se průměrně, známky na vysvědčení zabíraly takřka celou škálu prospěchové stupnice. Ku konci studia se jeho prospěch zlepšil a tak v roce 1889 se úspěšně „podrobil zkoušce maturitní a byl uznán za dospělého ke studování na universitě“.

 

Na universitu nastoupil v Praze na podzim téhož roku. Stal se posluchačem právnické fakulty c.k. Karlo-Ferdinandovy university české. Aby nemusel platit kolejné, musel prokazovat, že úspěšně studuje v jednotlivých předmětech. Studoval dobře.

Roku 1891 složil státní zkoušku z historie práva v jazyce českém. Další dvě státní zkoušky skládal (v roce 1893 z práva trestního a v roce 1894 z ) v obou zemských jazycích, tedy také v němčině. Všechny zkoušky složil s vyznamenáním. V listopadu 1894 byl promován  DOCTORIS JURIS - doktorem práv.

 

Již od 31.3.1894 pracoval státní správě. Jeho první místo bylo asi v Jičíně. Roku 1899 pracoval jako koncipista místodržitelství.

 

Roku 1899 se oženil s Marií Langkramerovou z Jičína.

 

Stojící zleva Julie Režná (sestřenice Otakara Bayera, Emil Bayer, novomanželé Bayerovi

 a neznámý muž.  Sedící matky vlevo Vilemína Bayerová, vpravo Antonie Langkramerová.

 

 

 

Bayerovi měli postupně 4 děti: Miloše, Alenu, Bohuslava a Zdeňka.

 

 

Miloš a Alena 1904

 

Miloš, Alena a Boža asi 1907

 

  

 

Září 1909

 

 

 

Léto 1915

 Na začátek rodu Bayerů

 

  Home     Rodokmen      Historie:  Myškovi    Kroulíkovi     Musilovi a Makovských    Hartmanovi    Bayerovi    Patzovi                                     Hroby